Syndrom neomylnosti u zakladatelů patří mezi méně diskutovaná, ale o to nebezpečnější rizika růstu firem. V rané fázi podnikání je silná víra ve vlastní úsudek často výhodou – bez ní by většina projektů vůbec nevznikla. Problém nastává ve chvíli, kdy se tato víra promění v přesvědčení o vlastní neomylnosti.
Psychologicky jde o kombinaci úspěchem posíleného ega, selektivního vnímání a uzavírání se vůči zpětné vazbě. Zakladatel, který opakovaně „měl pravdu“, začne podceňovat rizika a přeceňovat svou schopnost je řídit. V rozhodování se objevuje zkratka: místo ověřování hypotéz nastupuje intuice bez korekce. Tým postupně přestává oponovat – buď z loajality, nebo ze strachu.
Typickým projevem je centralizace rozhodování a oslabování kontrolních mechanismů. Firma se pak stává prodloužením osobnosti zakladatele. Historie nabízí řadu příkladů, kdy tento vzorec vedl k problémům – od přehnané expanze až po reputační krize. I výrazné osobnosti jako Elon Musk nebo Steve Jobs byly opakovaně konfrontovány s limity vlastního stylu řízení, přestože jejich výsledky byly mimořádné.
Dopad na organizaci je zásadní. Klesá kvalita rozhodnutí, roste fluktuace klíčových lidí a firma ztrácí schopnost adaptace. Paradoxně právě to, co firmu vybudovalo – silná osobnost lídra – se může stát její slabinou.
Praktický závěr je jednoduchý, ale ne snadný: vědomě budovat prostředí, kde je nesouhlas legitimní. Zavádět struktury, které nutí rozhodnutí procházet kritickým ověřením. A především – oddělit identitu zakladatele od identity firmy.
Otázka pro každého lídra zní: mám kolem sebe lidi, kteří mi dokážou říct, že se mýlím – a já je skutečně poslouchám?