Nejtoxičtější šéf není ten, který křičí.
Nejtoxičtější je ten, který komunikuje jen tehdy, když je problém.
Tým si totiž velmi rychle vytvoří jednoduchý psychologický vzorec: když se ozve vedení, něco je špatně. A v tu chvíli přestává komunikace fungovat jako nástroj řízení. Začíná fungovat jako spouštěč stresu.
Manažeři často podceňují jednu věc. Lidé nevnímají jen obsah komunikace. Vnímají hlavně její emoční rytmus.
Pokud zaměstnanci slyší šéfa jen při chybě, tlaku nebo kritice, mozek si vedení automaticky spojí s ohrožením. Výsledek? Defenziva. Opatrnost. Mlčení. Minimum iniciativy. Minimum otevřenosti.
A pak přichází klasická manažerská absurdita: „Proč mi lidi neříkají problémy včas?“ Protože jste je naučili, že komunikace znamená nepříjemnost.
Spousta firem si myslí, že mají problém s výkonem. Ve skutečnosti mají problém s psychologickou atmosférou. Lidé nepřestávají přemýšlet. Jen přestanou mluvit.
Nejhorší na tom je, že tento typ leadershipu bývá často považován za „výsledkově orientovaný management“. Jenže dlouhodobě nevytváří výkonné týmy. Vytváří týmy, které se snaží hlavně nedostat zásah.
A to je obrovský rozdíl.
Silný manažer nekomunikuje jen v krizi.
Silný manažer nastavuje stabilitu i ve chvíli, kdy se nic neděje.
Protože kultura firmy se netvoří na poradách.
Tvoří se v tom, co lidé začnou automaticky očekávat.