Lidé nejsou vyčerpaní z práce samotné.
Jsou vyčerpaní z toho, že musí pořád dokola obhajovat úplné samozřejmosti.
Nejvíc energie ve firmách často nesežere výkon. Sežere ji interní absurdno.
Nekonečné vysvětlování proč je důležité odpovídat klientům včas. Proč mají mít meetingy smysl. Proč se mají rozhodnutí dodržovat déle než týden. Proč je problém potřeba řešit, když už je všem očividný.
A čím déle to trvá, tím méně jsou lidé unavení fyzicky. A tím víc psychicky.
Protože lidský mozek zvládne vysoké pracovní tempo mnohem lépe než dlouhodobou nelogičnost. Co lidi ničí, není tlak. Je to pocit, že musí neustále bojovat s prostředím, které by mělo fungovat automaticky.
Pak přichází tichá fáze rezignace.
Schopní lidé přestanou tlačit změny. Přestanou upozorňovat na chaos. Ne proto, že by jim to bylo jedno. Ale protože pochopí, že organizace má větší toleranci k nefunkčnosti než ochotu něco změnit.
A přesně tady začíná pomalý úpadek firem.
Ne z nedostatku talentu. Ne z nedostatku strategie. Ale z každodenní eroze energie lidí, kteří už nechtějí po sté vysvětlovat věci, které měly být dávno standardem.
Firmy často řeší syndrom vyhoření jako problém odolnosti zaměstnanců. Přitom velmi často jde o důsledek prostředí, které dlouhodobě vysává mentální kapacitu úplně zbytečnými věcmi.
A to je rozdíl, který management pozná většinou až ve chvíli, kdy ti nejlepší přestanou mít chuť cokoliv zachraňovat.