Firmy si stále myslí, že lidi odcházejí hlavně za vyšší výplatou.
To je pohodlná manažerská lež.
Peníze jsou často jen poslední oficiální důvod, který zaměstnanec řekne nahlas.
Skutečný odchod začíná mnohem dřív — ve chvíli, kdy člověk přestane cítit, že na jeho práci záleží.
Když jeho nápady nikoho nezajímají.
Když jeho výkon splývá s výkonem těch, kteří jedou na půl plynu.
Když měsíce nevidí dopad své práce, uznání ani smysluplný posun.
Člověk nemusí být přetížený, aby odešel.
Stačí, když se ve firmě začne cítit zbytečný.
A to je pro management nepříjemná zpráva, protože pocit bezvýznamnosti nevzniká na HR oddělení.
Vzniká v každodenním stylu řízení.
Vzniká tam, kde se z lidí stanou vykonavatelé bez hlasu.
Tam, kde se od nich čeká poslušnost místo iniciativy.
Tam, kde je komunikace jen jednosměrný přenos úkolů a kde se výsledky berou jako samozřejmost.
Takové prostředí nevyrábí loajalitu.
Vyrábí vnitřní odpojení.
A vnitřně odpojený člověk už není zaměstnanec.
Je to člověk, který fyzicky ještě sedí v kanceláři, ale mentálně už je na pracovním portálu.
Firmy pak zoufale dorovnávají mzdy, přidávají benefity a diví se, že to nestačí.
Samozřejmě že nestačí.
Nikdo dlouhodobě nezůstává tam, kde má pocit, že jeho přítomnost nic nemění.
Možná tedy zaměstnanci neodcházejí kvůli penězům tak často, jak si management namlouvá.
Možná odcházejí proto, že ve vaší firmě přestali cítit, že jsou důležití.