Prokrastinace není problém času. Je to problém odvahy.
V byznysu jsem viděl desítky lidí, kteří nevypadali jako lenoši. Byli chytří, schopní, vytížení, neustále „něco řešili“. Měli plné diáře, dlouhé porady, stovky e-mailů a perfektně rozpracované plány.
Jen neudělali to jediné, co mělo skutečný dopad.
Ten důležitý telefon. To nepříjemné rozhodnutí. To odevzdání práce do světa. To převzetí odpovědnosti za výsledek.
A tomu se neříká nedostatek disciplíny.
Tomu se říká strach z konfrontace s realitou.
Protože dokud úkol odkládáte, pořád žijete v bezpečné iluzi, že „až na tom budu mít víc času, dopadne to dobře“. Jakmile to ale uděláte, přichází verdikt. Může přijít odmítnutí, kritika, selhání, ztráta reputace nebo zjištění, že na to nestačíte tak, jak jste si mysleli.
A právě tohle ego nesnáší.
Lidé proto neprokrastinují proto, že by nechtěli pracovat. Prokrastinují proto, že nechtějí nést emocionální důsledky výsledku.
Raději budou týden „optimalizovat prezentaci“, než aby ji dnes poslali klientovi. Raději budou měsíc sbírat data, než aby udělali rozhodnutí. Raději budou vypadat zaneprázdněně, než aby riskovali jasný výsledek.
Tohle je v managementu zásadní poznání: největší brzdou výkonu nebývá nedostatek kompetence, ale nedostatek psychické odolnosti vůči hodnocení.
Otázka tedy nezní, kdo je pracovitý.
Otázka zní: kdo je ochotný unést možnost, že výsledek nebude perfektní?