Firmy dnes nebrzdí nedostatek talentovaných lidí.
Brzdí je ochota dlouhodobě tolerovat průměrné.
To je mnohem nebezpečnější problém, protože se netváří jako problém.
Průměrnost totiž nekřičí. Nezpůsobuje okamžitý kolaps. Neudělá velký průšvih v jednom dni.
Průměrnost jen tiše zpomaluje výkon, zabíjí tah na branku a postupně normalizuje nízký standard.
A většina managementu si na ni zvykne.
Začíná to nenápadně.
Průměrný obchodník, který „není špatný“.
Průměrný manažer, který „to nějak zvládá“.
Průměrný zaměstnanec, který „nedělá problémy“.
Jenže firma nikdy neroste díky lidem, kteří nedělají problémy.
Roste díky lidem, kteří vytvářejí výsledky.
Jakmile vedení začne zaměňovat klid za výkon, vzniká toxická stabilita.
Všechno funguje dostatečně na to, aby nikdo nemusel dělat nepříjemná rozhodnutí — ale zároveň příliš slabě na to, aby vznikl skutečný posun.
A tady se láme leadership.
Mnoho firem nehledá talent proto, že by na trhu nebyl.
Mnoho firem ho neumí využít, protože v systému, kde je průměrnost dlouhodobě bez sankce, začne být nadprůměrný člověk rušivý element.
Klade vyšší nároky.
Odhaluje nekompetenci.
Narušuje pohodlí.
Proto odchází.
Talent málokdy zničí konkurence.
Talent častěji zničí prostředí, kde je jedno, jestli jedete na 60 %, nebo na 100 %.
Otázka tedy není, proč firmy nemohou najít špičkové lidi.
Otázka je mnohem nepříjemnější:
Kolik průměrnosti jste ve své firmě označili za „normál“?