Viděl jsem průměrné lidi vyrůst do vysokých pozic. A viděl jsem talentované lidi stát deset let na místě. Rozdíl nebyl v inteligenci, vzdělání ani pracovitosti.
Rozdíl byl v toleranci nejistoty.
Ti druzí neudělali krok, dokud neměli jistotu, že to vyjde. Nezměnili práci, dokud neměli garanci lepších podmínek. Nevzali větší odpovědnost, dokud si nebyli stoprocentně jistí výsledkem. Nešli do viditelnosti, dokud neměli pocit, že jsou dokonale připraveni.
Jenže byznys neodměňuje lidi, kteří čekají na bezpečný moment. Byznys odměňuje lidi, kteří umí fungovat v mlze.
Kariérní růst je ve své podstatě obchod s nejistotou. Kupujete vyšší příležitost za cenu dočasného nepohodlí, rizika selhání a ztráty kontroly. A většina lidí ten obchod odmítne, protože jejich psychika miluje předvídatelnost víc než progres.
To je důvod, proč tolik schopných zaměstnanců zůstává „perspektivních“ celé roky. Nejsou slabí. Jsou příliš závislí na pocitu bezpečí.
Potřebují vědět, že změna bude správná. Že rozhodnutí bude bezchybné. Že reputace neutrpí. Že výsledek bude pozitivní.
A právě tím si zavírají dveře.
Žádný významný profesní posun nevzniká ze zóny potvrzených jistot. Vzniká ve chvíli, kdy jdete dopředu bez komfortní garance.
Otázka tedy není, kolik talentu máte.
Otázka je, kolik nejistoty psychicky unesete.