Ne proto, že by samotné setkání bylo špatné. Ale proto, že většina schůzek vzniká jako náhrada za jasné rozhodnutí, odpovědnost nebo schopnost pracovat samostatně.
Ve firmách jsem opakovaně viděl stejný vzorec: čím horší je organizace práce, tím více kalendářových bloků. Čím méně jasných kompetencí, tím více „pojďme se sejít“. A čím nižší výkon, tím delší diskuze o tom, co se mělo už dávno stát.
Schůzka se pak stává bezpečným prostorem. Nikdo v ní neriskuje. Nikdo v ní reálně nerozhoduje. A přesto se tváří, že se něco posouvá.
Ve skutečnosti se jen kolektivně spotřebovává čas lidí, kteří by za stejnou dobu vyřešili konkrétní práci. Rozdíl je v tom, že práce vytváří hodnotu. Schůzka ji často jen ředí.
Největší problém ale není počet schůzek. Je to kultura, kde absence schůzky znamená podezření, že „se nic neděje“. Místo důvěry v výkon jednotlivce vzniká závislost na kolektivním vysvětlování reality.
A tak roste paradox: firmy mají víc meetingů než kdy dřív, ale ne nutně víc rozhodnutí.
Otázka není, kolik máte schůzek týdně. Otázka je, kolik z nich by vůbec nemělo existovat, pokud by někdo byl ochotný převzít odpovědnost a rozhodnout.