Nejnebezpečnější šéf není ten, který neví.
Nejnebezpečnější je ten, který poslouchá jen informace, které chrání jeho ego.
Takový manažer nechce realitu.
Chce potvrzení vlastní důležitosti, vlastní neomylnosti a vlastního obrazu „silného lídra“.
A firma na to vždycky doplatí.
Na poradách pak vzniká zvláštní divadlo.
Lidé nepřinášejí nejlepší argumenty. Přinášejí argumenty, které šéf chce slyšet.
Nepopisují rizika. Filtrují je.
Nepřichází upřímnost. Přichází politická opatrnost.
A přesně v tu chvíli organizace začíná slepnout.
Spousta manažerů si myslí, že mají respekt.
Ve skutečnosti mají jen umlčené okolí.
Rozdíl poznáte jednoduše: V respektu lidé mluví otevřeně.
Ve strachu jen přikyvují.
Psychologicky je to primitivní mechanismus. Ego nesnáší ohrožení. Jakmile někdo zpochybní rozhodnutí, část manažerů to nevnímá jako data, ale jako osobní útok. A od té chvíle neposlouchají obsah. Poslouchají jen vlastní obranné emoce.
Jenže byznys nestojí na egu.
Byznys stojí na kvalitě informací.
Firmy padají mnohem častěji na interní slepotu než na konkurenci.
Protože když se lidé bojí říkat pravdu nahoru, management začne žít ve vlastní iluzi.
A iluze je v leadershipu extrémně drahá.
Dobrý šéf nepotřebuje mít vždy pravdu.
Potřebuje vytvořit prostředí, kde pravda vůbec může zaznít.
Protože moment, kdy ve firmě zmizí nesouhlas, není důkaz jednoty.
Je to velmi často začátek rozpadu rozhodovací kvality.