Nejtoxičtější firemní kultura často nevzniká tam, kde se lidem zakazuje mluvit. Vzniká tam, kde se otevřenost jen předstírá.
„Říkejte věci na rovinu.“
„Chci upřímný feedback.“
„U nás může každý říct svůj názor.“
A pak stačí jedna nepříjemná připomínka směrem k vedení a atmosféra v místnosti okamžitě ztuhne.
Najednou přijde podrážděný tón, pasivní agrese, zpochybňování loajality nebo tiché vyřazení člověka z důležitých diskusí. Neoficiální trest za to, že nehrál firemní divadlo.
To není otevřená kultura.
To je falešný dialog.
Mnoho manažerů totiž nechce skutečnou otevřenost. Chce kontrolovanou otevřenost. Takovou, která neohrozí jejich ego, rozhodnutí ani autoritu.
Jenže tým velmi rychle pochopí rozdíl mezi prostředím, kde se může mluvit, a prostředím, kde se smí mluvit pouze bezpečně.
A v ten moment končí důvěra.
Lidé začnou filtrovat informace, schovávat problémy a říkat managementu to, co chce slyšet. Ne proto, že jsou nekompetentní. Ale protože se naučili, že upřímnost má v organizaci politickou cenu.
Pak firmy řeší, proč se chyby odhalují pozdě, proč nikdo nepřebírá iniciativu a proč na poradách všichni souhlasí, zatímco realita se rozpadá.
Skutečně silný šéf nepozná loajalitu podle souhlasu.
Pozná ji podle toho, že mu lidé řeknou pravdu i ve chvíli, kdy je nepříjemná.