Zaměstnanci nelžou proto, že jsou neupřímní.
Lžou proto, že se ve firmě naučili, že pravda je drahá.
Manažeři často říkají, že chtějí otevřenost. Ve skutečnosti ale chtějí potvrzení vlastního směru. A tým to velmi rychle pochopí.
Ve chvíli, kdy člověk vidí, že nositel špatné zprávy je označen za problém, zatímco loajální přikyvovač je považován za „pozitivního“, začne ve firmě tichá autocenzura.
A právě tam začíná rozklad.
Nejdřív zmizí upřímná zpětná vazba.
Pak zmizí iniciativa.
A nakonec i odpovědnost.
Lidé přestanou říkat, co si skutečně myslí. Začnou říkat to, co je bezpečné. Co management nechce slyšet, se přesune do kuchyňky, soukromých chatů a hospod po práci.
Mnoho firem si myslí, že mají problém s angažovaností lidí. Ve skutečnosti mají problém s psychologickou ekonomikou pravdy.
Pokud je kariérně výhodnější mlčet než upozornit na problém, organizace si sama vytváří slepé místo. A čím vyšší pozice vedení, tím méně reálných informací se k němu paradoxně dostává.
Nejnebezpečnější firmy nejsou ty konfliktní.
Nejnebezpečnější jsou ty „klidné“.
Tam už totiž lidé rezignovali na to, že má smysl něco říkat.
A to je moment, kdy firma přestává řídit realitu — a začíná řídit iluzi.