Loajalita zaměstnanců se nepozná v době, kdy je trh slabý. Pozná se ve chvíli, kdy jim někdo nabídne víc.
Mnoho manažerů si plete setrvání s loajalitou. Zaměstnanec je ve firmě pět let, neodchází, plní úkoly a nevytváří problémy. Na první pohled ideální člověk.
Pak přijde nabídka od konkurence.
Najednou se ukáže, co bylo skutečným důvodem jeho setrvání. Byl to vztah k firmě, důvěra v vedení a víra ve společnou budoucnost? Nebo jen pohodlí, rutina a absence lepší alternativy?
Tohle je moment, který odhalí skutečný stav organizace.
Viděl jsem firmy, které roky oslavovaly nízkou fluktuaci. Považovaly ji za důkaz zdravé kultury. Když se ale trh změnil a lidé dostali nové možnosti, začali odcházet ti nejlepší. Ne kvůli penězům. Kvůli tomu, že jim nikdo roky nenaslouchal, nikdo s nimi nemluvil o rozvoji a nikdo jim nevysvětloval, proč by měli zůstat.
Lidé málokdy odcházejí kvůli jedné nabídce. Odcházejí kvůli dlouhé sérii malých zklamání, která byla roky přehlížena.
Skutečná loajalita nevzniká ve chvíli, kdy zaměstnanec nemá kam jít. Vzniká tehdy, když kam jít může, ale přesto se rozhodne zůstat.
A právě proto je lepší nabídka nejtvrdším auditem firemní kultury.
Když vám nejlepší lidé odcházejí při první zajímavé příležitosti, problém není na trhu práce.
Problém je uvnitř firmy.
Souhlasíte, nebo si stále myslíte, že loajalitu lze měřit délkou pracovního poměru?
