Neprojevuje se v účetnictví. Projevuje se v rozhodnutích.
Viděl jsem manažery, kteří odmítli dobrý nápad jen proto, že nepřišel od nich. Projekty se zdržovaly týdny, protože někdo potřeboval mít poslední slovo. Schůzky se měnily v divadlo, kde nebylo cílem najít nejlepší řešení, ale potvrdit autoritu člověka u čela stolu.
Největší paradox je, že tito lidé často mluví o výkonu, efektivitě a odpovědnosti.
Ve skutečnosti ale budují prostředí, kde se lidé naučí jednu věc: neříkat nahlas to, co by mohlo ohrozit manažerovo sebevědomí.
A v tu chvíli firma přichází o to nejcennější. O informace.
Lidé přestanou upozorňovat na chyby. Přestanou přicházet s nápady. Přestanou zpochybňovat špatná rozhodnutí. Ne proto, že by jim bylo všechno jedno. Jen pochopí, že kariérně je bezpečnější souhlasit.
Manažerské ego většinou nevychází ze síly. Vychází ze strachu. Strachu ze ztráty kontroly, autority nebo vlastní důležitosti.
Jenže firma neplatí manažery za to, aby byli nejchytřejší v místnosti. Platí je za to, aby z místnosti dostali to nejlepší.
Každý šéf, který potřebuje mít neustále pravdu, vytváří organizaci, která se bojí říkat pravdu.
A to je účet, který nakonec vždy zaplatí celý tým.
Kolik rozhodnutí ve vaší firmě vzniká proto, že jsou správná — a kolik proto, že si někdo potřebuje chránit své ego?