Mikromanagement není známka vysokých standardů.
Je to velmi často veřejné přiznání, že manažer nevěří svým lidem.
Jen to bývá zabalené do hezčích slov.
Viděl jsem manažery, kteří chtěli být u každého e-mailu, každé prezentace, každého rozhodnutí i každého telefonátu s klientem.
Tvrdili, že chrání kvalitu.
Ve skutečnosti vytvářeli frontu na vlastní schválení.
Lidé přestali rozhodovat. Přestali přicházet s nápady. Přestali přebírat odpovědnost.
A proč by také měli?
Když je každý krok kontrolován, opravován nebo zpochybňován, velmi rychle pochopíte, že nejbezpečnější strategie není iniciativa.
Nejbezpečnější strategie je čekat.
Tohle je pattern, který se opakuje ve firmách stále dokola. Manažer si začne myslet, že bez jeho zásahu se nic neudělá správně. Čím více kontroluje, tím méně samostatní lidé kolem něj jsou. A čím méně samostatní jsou, tím více získává pocit, že je musí kontrolovat.
Vzniká začarovaný kruh, který si sám vyrábí důkazy pro vlastní existenci.
Ve většině případů za tím není perfekcionismus.
Je za tím strach.
Strach z chyby. Strach ze ztráty kontroly. Strach, že někdo jiný zvládne důležitou část práce bez jeho zásahu.
Jenže důsledky jsou vždy stejné.
Talentovaní lidé odcházejí.
Průměrní se naučí poslouchat.
A organizace postupně ztrácí schopnost rozhodovat bez svolení člověka nahoře.
Mikromanagement nevytváří vyšší výkon.
Vytváří závislost.
A firma, která je závislá na jednom manažerovi, není dobře řízená firma.
Je to úzké hrdlo s vizitkou vedoucího.
Kolik manažerů ve vašem okolí skutečně buduje odpovědnost a kolik jen buduje vlastní nepostradatelnost?