Nejvytíženější člověk v místnosti bývá často nejslabší leader.
To zní nepříjemně. Protože většina firem dodnes obdivuje aktivitu víc než výsledky.
Kalendář plný schůzek. Telefon neustále v ruce. Desítky e-mailů. Okamžité reakce na každý problém. Neustálá přítomnost u všeho důležitého.
Na první pohled angažovaný manažer.
Ve skutečnosti často člověk, který nedokázal vybudovat fungující systém bez sebe.
V mnoha týmech vidím stejný vzorec. Vedoucí schvaluje každý detail. Je u každého rozhodnutí. Řeší každý konflikt. Kontroluje každou prezentaci. Odpovídá na každou otázku.
Tým se postupně naučí jediné.
Nečekat. Nepřebírat iniciativu. Nechat rozhodnutí na šéfovi.
A pak přichází paradox.
Manažer si stěžuje, že lidé nejsou samostatní.
Jenže právě jeho chování je to, co nesamostatnost vytvořilo.
Mnoho vedoucích lidí zaměňuje aktivitu za leadership, protože aktivita je vidět. Vytváří pocit důležitosti. Dává kontrolu. Posiluje pozici člověka, kolem kterého se všechno točí.
Leadership je mnohem méně viditelný.
Spočívá v tom, že tým funguje i ve chvíli, kdy leader není v místnosti.
A to je pro některé manažery nepříjemné. Znamenalo by to přiznat, že jejich hodnota nespočívá v neustálé přítomnosti, ale ve schopnosti budovat schopné lidi.
Firma, která stojí na jednom nepostradatelném manažerovi, není silná firma.
Je to firma s jedním úzkým hrdlem.
Skutečný leadership se nepozná podle toho, kolik věcí leader osobně řeší.
Pozná se podle toho, kolik věcí už řešit nemusí.