V mnoha firmách není problém nedostatek kapacity. Problém je nedostatek priorit.
Jen se tomu říká vysoké pracovní nasazení.
Lidé běhají z porady na poradu. Kalendáře jsou plné. Telefony zvoní. E-maily přibývají. Všichni vypadají vytíženě.
A přesto se po několika měsících ukáže, že se neposunulo nic zásadního.
Viděl jsem týmy, které pracovaly deset hodin denně a současně nedokázaly dodat jedinou skutečně důležitou změnu. Ne proto, že by byly líné. Protože dělaly dvacet věcí najednou a nikdo neměl odvahu říct, které z nich se dělat nebudou.
To je moment, kdy se aktivita stává náhradou za rozhodování.
Mnoho manažerů si totiž plete vytíženost s výkonem. Když jsou lidé neustále zaneprázdnění, vypadá to bezpečně. Nikdo nemůže být obviněn z nečinnosti. Každý může ukázat plný seznam úkolů.
Jenže firma nevydělává na počtu rozpracovaných věcí.
Firma vydělává na dokončených prioritách.
Když vedení nedokáže určit, co je opravdu důležité, vzniká kultura permanentního zaměstnání. Lidé pracují naplno, ale energie se rozptyluje do desítek směrů. Výsledkem není vyšší výkon. Výsledkem je únava, frustrace a pocit, že se neustále něco dělá, ale nic se nemění.
Nejrychlejší cesta k nižšímu výkonu není nedostatek práce.
Je to situace, kdy má všechno stejnou prioritu.
Kolik aktivit ve vaší firmě dnes existuje jen proto, že nikdo nechce rozhodnout, co přestat dělat?
