Nejhorší manažeři, které jsem v praxi potkal, nebyli hloupí. Byli si až příliš jistí, že mají pravdu.
To je mnohem nebezpečnější problém než nekompetence.
Nekompetentní člověk občas pochybuje. Ptá se. Hledá pomoc. Ověřuje si rozhodnutí.
Přehnaně sebejistý manažer nedělá nic z toho.
Na poradách mluví jako poslední, ale jeho názor už dávno visí ve vzduchu. Lidé přestanou oponovat. Přestanou přinášet špatné zprávy. Přestanou upozorňovat na rizika.
Ne proto, že by s ním souhlasili.
Protože vědí, že odpor nic nezmění.
Pak vzniká známá firemní iluze. Vedení má pocit, že tým táhne za jeden provaz. Ve skutečnosti se jen naučil mlčet.
Největší škody nevznikají špatným rozhodnutím. Ty lze opravit.
Největší škody vznikají ve chvíli, kdy se organizace přestane odvažovat říkat pravdu směrem nahoru.
A právě tady je kořen problému.
Moc vytváří informační bublinu. Čím výše manažer stojí, tím méně lidí mu otevřeně říká, že se mýlí. Pokud k tomu přidá vysoké ego a potřebu mít vždy pravdu, začne si plést souhlas s respektem a ticho s důvěrou.
Výsledkem nejsou jen horší rozhodnutí.
Výsledkem jsou odchody schopných lidí, pomalejší inovace a kultura, ve které se chrání pozice místo výsledků.
Manažer, který se nikdy neptá, jestli se může mýlit, obvykle není nejsilnější člověk v místnosti.
Je to člověk, kterého už nikdo neopravuje.
Kolik manažerů ve vašem okolí si plete sebejistotu s kompetencí?