A přesto to firmy dělají znovu a znovu.
Někdo roky podává špičkové výsledky, rozumí své práci lépe než ostatní a stane se přirozenou volbou pro vedoucí pozici. Jenže schopnost odvádět skvělou práci a schopnost vést lidi jsou dvě úplně odlišné disciplíny.
V praxi pak vzniká známý scénář.
Bývalý specialista se stane manažerem a začne řídit tým stejně, jako dříve řídil vlastní úkoly. Kontroluje detaily. Opravuje práci ostatních. Zasahuje do každého rozhodnutí. Neustále porovnává výkon lidí se svým vlastním standardem.
Ne proto, že by byl špatný člověk.
Protože právě jeho odbornost byla celý život zdrojem úspěchu, respektu i kariérního růstu.
Problém je, že manažer už není placen za to, co dokáže sám. Je placen za to, co dokáže vytvořit skrze ostatní.
Mnoho firem ale povýšením nejlepšího specialisty ve skutečnosti přijde o dva lidi najednou. Ztratí špičkového odborníka a získají průměrného manažera.
Největší omyl managementu spočívá v přesvědčení, že vyšší pozice je odměnou za minulý výkon.
Není.
Je to úplně nová role s jinými pravidly, jinou odpovědností a jinou definicí úspěchu.
Otázka proto nezní, kdo je nejlepší specialista.
Otázka zní, kdo dokáže růst skrze úspěch druhých, aniž by měl potřebu být stále tím nejlepším člověkem v místnosti.