Když je na poradách příliš velký klid, zbystřím.
Ne proto, že bych hledal konflikt.
Protože jsem viděl příliš mnoho týmů, které vypadaly zdravě přesně do okamžiku, než narazily na první vážný problém.
Všichni souhlasili. Nikdo se nehádal. Rozhodnutí procházela rychle. Atmosféra byla příjemná.
Jenže pod povrchem se dělo něco jiného.
Lidé přestali říkat, co si skutečně myslí. Rizika se probírala po poradách, ne během nich. Nesouhlas se přesunul do kuchyňky, na chaty a mezi vybrané kolegy.
Navenek harmonie.
Uvnitř opatrnost.
Tenhle vzorec nevzniká náhodou. Většinou se objeví tam, kde lidé pochopí, že otevřený nesouhlas má vyšší cenu než mlčení.
Někde stačí několik nepříjemných reakcí manažera. Jinde kariérní zkušenost, že ten, kdo upozorní na problém, bývá označen za komplikovaného člověka.
A tak se zaměstnanci přizpůsobí.
Ne proto, že souhlasí.
Protože vyhodnotí, že se jim nesouhlas nevyplatí.
Právě proto bývá přehnaná harmonie nebezpečná. Neodstraňuje konflikty. Pouze je schovává mimo místa, kde by mohly být vyřešeny.
Firma pak získává falešný pocit stability. Vedení věří, že má podporu týmu. Ve skutečnosti má jen tým, který se naučil mlčet.
A když se nakonec problém projeví, bývá už pozdě.
Nejzdravější týmy, které jsem poznal, nebyly ty nejharmoničtější.
Byly to ty, kde se lidé nebáli říct: „S tím nesouhlasím.“
Otázka tedy není, kolik máte ve firmě konfliktů.
Otázka je, kolik jich nikdy neuslyšíte.