Přetížení lidí bývá často jen elegantní výmluva managementu.
Ve většině firem totiž nevidím problém nedostatku kapacity. Vidím problém nedostatku odvahy určovat priority.
Týmy běhají od jednoho úkolu ke druhému. Každý projekt je označen jako kritický. Každý klient je strategický. Každý požadavek má nejvyšší prioritu. A když má všechno prioritu, nemá ji ve skutečnosti nic.
Pak přichází známý scénář. Lidé zůstávají déle v práci. Schůzky přibývají. Manažeři mluví o vytížení. Zaměstnanci o vyhoření. Přitom objem práce často není hlavní problém.
Problém je, že nikdo nechce rozhodnout, co se dělat nebude.
Mnoho vedoucích pracovníků si plete řízení s přeposíláním požadavků. Každý nový úkol přijmou, protože nechtějí být v konfliktu s jiným oddělením, klientem nebo nadřízeným. Kariérně je bezpečnější říct „ano“ všem než převzít odpovědnost za jedno nepopulární „ne“.
Cena za tuto pohodlnost je ale vysoká.
Nejdřív klesá kvalita. Potom rychlost. Nakonec důvěra. Lidé totiž velmi rychle poznají rozdíl mezi vysokým pracovním nasazením a chaosem vydávaným za výkon.
Silné firmy nemají zaměstnance, kteří zvládnou všechno.
Silné firmy mají vedení, které dokáže rozhodnout, co se dělat nebude.
Kolik projektů ve vaší firmě by zmizelo během týdne, kdyby někdo konečně stanovil skutečné priority?
