Největší překážkou růstu firmy často není konkurence. Jsou to lidé, kteří stáli u jejího vzniku.
Viděl jsem to opakovaně.
Firma vyroste z deseti na padesát lidí. Procesy se mění. Přibývá odpovědnost. Přicházejí manažeři s jinými zkušenostmi. A právě v ten moment začne část původních lidí brzdit změny, které jsou pro další růst nezbytné.
Ne proto, že by firmě nepřáli úspěch.
Protože firma, kterou pomáhali budovat, přestává vypadat tak, jak ji znají.
Najednou ztrácí výhodu neformálních vztahů, přímého vlivu a nepsaných pravidel, která jim roky fungovala. Co dříve stačilo vyřešit jedním telefonátem, musí projít procesem. Co dříve rozhodovali automaticky, podléhá větší kontrole.
A právě tady vzniká odpor.
Ne proti změně samotné. Proti ztrátě vlastní pozice v novém systému.
Začne se zpochybňovat každá nová iniciativa. Každý nový manažer. Každý pokus o profesionalizaci firmy.
Ne nahlas. V kuloárech. Na poradách. V poznámkách typu: „Dřív jsme to takhle dělat nemuseli.“
Jenže firma nemůže vyrůst do další úrovně, pokud je řízena logikou své minulosti.
Nejtěžší manažerská rozhodnutí často nejsou o propouštění špatných lidí. Jsou o práci s dobrými lidmi, kteří byli klíčoví včera, ale brání tomu, co firma potřebuje zítra.
Otázka není, kdo firmu pomohl vybudovat.
Otázka je, kdo je ochoten pomoci ji vybudovat znovu na další úrovni.