Většina šéfů netrpí nedostatkem iniciativy. Trpí tím, že iniciativa nevypadá přesně tak, jak si ji představovali.
Na poradách slyšíte pořád to samé. „Buďte proaktivní.“ „Přicházejte s nápady.“ „Přebírejte odpovědnost.“
Pak to někdo udělá.
Přijde s řešením, které nebylo zadáno. Zpochybní nefunkční proces. Navrhne jiný postup než ten, který používá management roky.
A najednou je problém.
Ne proto, že by ten nápad byl špatný. Problém je, že nevznikl na správném místě. Nepřišel od správného člověka. Nebo nezapadá do představy člověka, který sedí výš v organizační struktuře.
Ve spoustě firem se ve skutečnosti neoceňuje iniciativa. Oceňuje se poslušnost převlečená za iniciativu.
Řada manažerů chce lidi, kteří samostatně řeší problémy. Ale jen do momentu, kdy řešení začne konkurovat jejich vlastnímu pohledu na věc.
Důvod bývá jednoduchý. Kontrola. Ego. Kariérní kalkul. Strach ze ztráty autority. Přiznat, že dobrý nápad přišel odjinud, není pro každého lídra komfortní situace.
Jenže tým to vidí.
A velmi rychle pochopí, že nejbezpečnější není přemýšlet. Nejbezpečnější je odhadnout, co chce šéf slyšet.
V ten moment iniciativa umírá. Lidé přestanou riskovat, přestanou přicházet s novými pohledy a začnou vyrábět souhlas.
Firma pak získá přesně to, co si svým chováním vychovala. Ne tým plný schopných lidí, ale tým plný lidí, kteří umí číst náladu svého nadřízeného.
Otázka není, jestli ve firmě podporujete iniciativu.
Otázka je, jestli dokážete přijmout iniciativu, která není podle vašich představ.