Většina šéfů netouží po upřímnosti.
Touží po souhlasu, který vypadá jako upřímnost.
Na poradách často slyšíte stejné věty. „Říkejte věci otevřeně.“ „Nebojte se nesouhlasit.“ „Potřebuji znát váš názor.“
Pak někdo skutečně řekne, že projekt nedává smysl. Že rozhodnutí vedení způsobuje problémy. Že termín je nereálný. Že zákazník dostal slib, který tým nemůže splnit.
A atmosféra v místnosti se okamžitě změní.
Najednou už nejde o otevřenost. Začne se řešit forma, tón, loajalita nebo údajně negativní přístup. Člověk, který udělal přesně to, k čemu byl vyzván, rychle pochopí, že některé pravdy jsou ve firmě vítané a jiné kariérně nebezpečné.
Po několika podobných zkušenostech lidé přestanou mluvit.
Ne proto, že by ztratili názor. Jen si spočítají, že cena za upřímnost je vyšší než její přínos.
Tohle není problém zaměstnanců. To je problém vedení.
Moc vytváří zvláštní slepotu. Čím vyšší pozice, tím méně lidí vám říká, co si skutečně myslí. A pokud manažer trestá nepříjemné informace, i když jen neverbálně, velmi rychle si kolem sebe vybuduje prostředí, ve kterém slyší pouze to, co slyšet chce.
Právě proto některé firmy narazí do zdi bez varování. Varování totiž existovalo. Jen ho nikdo nechtěl vyslovit podruhé.
Nejnebezpečnější tým není ten, který se hádá.
Nejnebezpečnější je ten, který se na všem shodne.