Nejnebezpečnější věta na poradě nezní „nesouhlasím“.
Nejnebezpečnější je ticho.
Mnoho manažerů odchází z porady s pocitem, že mají podporu týmu. Nikdo neprotestoval. Nikdo nic nerozporoval. Všichni přikývli.
O pár týdnů později se ale projekt zadrhne, rozhodnutí se sabotuje v zákulisí a lidé najednou vytahují argumenty, které na poradě nepadly ani jednou.
To není změna názoru.
To je důsledek prostředí, kde je bezpečnější mlčet než mluvit.
Ve firmách se často zaměňuje absence odporu za souhlas. Jenže lidé nemlčí proto, že souhlasí. Mlčí proto, že nechtějí být za potížisty. Nechtějí se dostat do konfliktu s nadřízeným. Nechtějí riskovat reputaci kvůli rozhodnutí, které stejně nejspíš neovlivní.
A čím vyšší pozice sedí u stolu, tím častěji se tento mechanismus objevuje.
Manažer pak získává falešný pocit podpory. Tým získává pocit, že jejich názor nikoho nezajímá. A firma přijímá rozhodnutí na základě neúplných informací.
Právě proto některé organizace opakují stejné chyby znovu a znovu. Ne proto, že by měly málo chytrých lidí. Ale proto, že jejich nejchytřejší lidé přestali mluvit.
Pokud na poradách slyšíte jen souhlas, nemáte pravděpodobně silnou kulturu.
Máte kulturu opatrnosti.
A mezi těmito dvěma věcmi je obrovský rozdíl.