Firemní kultura se nepozná na poradě. Pozná se v okamžiku, kdy skončí pracovní doba a manažer není v místnosti.
Tehdy se ukáže, co si lidé opravdu myslí. Jestli otevřeně řeší problémy, nebo jen ventilují frustraci. Jestli si navzájem kryjí záda, nebo hledají viníka. Jestli se informace sdílí, nebo schovávají jako osobní kapitál.
V mnoha firmách existují dva světy. Ten oficiální, kde všichni souhlasí, a ten skutečný, který začíná po odchodu vedení. Právě tam vznikají neformální pravidla, aliance i rozhodnutí, která mají často větší vliv než jakákoli strategie schválená v zasedací místnosti.
Lidé se tak nechovají proto, že jsou neloajální. Chovají se podle toho, co jim systém dlouhodobě ukázal. Pokud mají zkušenost, že otevřenost se trestá a loajalita se neoceňuje, vytvoří si vlastní mechanismy přežití. A žádný interní newsletter ani firemní hodnoty na zdi to nezmění.
Největší riziko pro firmu není kritika po pracovní době. Největší riziko je chvíle, kdy se vedení začne domnívat, že ticho znamená důvěru. Ve skutečnosti často znamená jen to, že se skutečné rozhovory přesunuly jinam.
Kultura není to, co o sobě firma říká. Kultura je to, co lidé říkají o firmě ve chvíli, kdy je nikdo neposlouchá.
