Nejvíce škod ve firmách nevzniká kvůli špatným informacím. Vzniká ve chvíli, kdy někdo předstírá, že má jistotu.
Viděl jsem porady, kde bylo zřejmé, že nikdo nezná správnou odpověď. Trh se měnil, data byla neúplná a situace nepřehledná. Přesto někdo v místnosti řekl: „Víme, co musíme udělat.“
A v tu chvíli skončila diskuse.
Lidé přestali klást nepříjemné otázky. Manažeři přestali zpochybňovat předpoklady. Tým se semkl kolem pocitu jistoty, nikoliv kolem reality.
Falešná jistota je nebezpečná, protože přináší psychologickou úlevu. Nikdo nechce vypadat nerozhodně. Nikdo nechce přiznat, že neví. Zvlášť ne ve vyšším managementu, kde je sebejistota často zaměňována za kompetenci.
Jenže byznys netrestá nejistotu. Byznys trestá slepotu.
Firmy se málokdy zničí tím, že si připustí složitost problému. Ničí je okamžik, kdy si namluví, že problém už pochopily, i když ho teprve začínají poznávat.
Manažer, který neumí říct „nevím“, obvykle nedělá rychlá rozhodnutí. Dělá rozhodnutí předčasná.
A předčasné rozhodnutí bývá dražší než několik dní nepohodlné nejistoty.
Kolik firem dnes neplatí za nedostatek informací, ale za příliš rychle vyrobenou jistotu?