Porady často nevznikají proto, aby se něco rozhodlo. Vznikají proto, aby později nikdo nenesl odpovědnost.
Scénář bývá pořád stejný. Téma je dávno jasné, data existují a lidé vědí, jaké řešení dává největší smysl. Přesto se svolá další porada. Pak další. A nakonec ještě jedna, aby byli „všichni u toho“. Rozhodnutí se neoddaluje kvůli kvalitě. Oddaluje se kvůli krytí zad.
Ve chvíli, kdy se rozhodnutí rozpustí mezi deset lidí, zmizí i jeho vlastník. Když projekt selže, nikdo za něj vlastně nemůže. Vždyť se na tom přece shodl celý tým. A právě to je pro mnoho manažerů pohodlnější než převzít riziko a říct: „Tohle je moje rozhodnutí.“
Největší problém není ztracený čas v zasedačce. Největší škoda vzniká tím, že lidé přestanou věřit, že jejich práce má vliv na výsledek. Přestanou přicházet s názory, protože vědí, že rozhodnutí stejně nevznikají podle argumentů, ale podle toho, kdo se chce vyhnout odpovědnosti.
Firma, která nahrazuje leadership nekonečnými poradami, nezískává větší jistotu. Jen pomaleji selhává.
Kolik porad ve vaší firmě skutečně končí rozhodnutím a kolik z nich jen vytváří alibi pro to, aby se nikdo nemusel podepsat pod výsledek?
