Největší problém vedení není odtrženost od výroby. Je odtrženost od reality lidí.
Existují manažeři, kteří znají každé KPI, každý report i každou odchylku v rozpočtu. Ale netuší, proč se lidé každé pondělí probouzejí bez chuti jít do práce. Nevědí, co zaměstnance zdržuje, co je vyčerpává ani co jim každý den bere energii.
Pak přichází další porada. Další rozhodnutí. Další změna procesu. Na papíře všechno dává smysl. V provozu vzniká jen další frustrace.
Důvod je jednoduchý. Čím výš se člověk ve firmě dostává, tím více začíná poslouchat čísla a tím méně slyší lidi. Ne proto, že by o ně nestál. Ale protože kolem něj postupně vznikne informační filtr. Nepříjemné zprávy se změkčují, problémy se bagatelizují a každodenní realita zaměstnanců se ztrácí mezi prezentacemi.
Takové vedení pak neřídí firmu. Řídí vlastní představu o firmě.
A rozdíl mezi těmito dvěma světy se nakonec projeví na fluktuaci, kvalitě práce i důvěře lidí. Ne proto, že zaměstnanci odmítají změny. Ale proto, že mají pocit, že o nich rozhodují lidé, kteří už dávno nevědí, jak jejich práce skutečně vypadá.
Vedení, které nezná každodenní frustrace svých lidí, nikdy nebude řídit firmu. Bude pouze spravovat tabulky. A to jsou dvě úplně odlišné disciplíny.