Vyhoření zaměstnanců se příliš často vydává za jejich osobní selhání. Ve skutečnosti bývá obžalobou managementu.
Ve firmách pravidelně vidíte stejné lidi, kteří „všechno zvládnou“. Dostávají další projekty, další odpovědnost a další problémy k vyřešení. Ne proto, že mají kapacitu. Ale proto, že si vedení zvyklo, že nikdy neřeknou ne.
Pak začnou být unavení, ztrácí energii, přestávají přicházet s nápady a jejich výkon klesá. V tu chvíli se začne mluvit o odolnosti, work-life balance nebo potřebě lépe pečovat o sebe.
Jenže problém často nevznikl v člověku.
Vznikl v systému, který dlouhodobě odměňuje přetížení, považuje neustálou dostupnost za loajalitu a zaměňuje spolehlivost za neomezenou kapacitu.
Manažeři si někdy ani neuvědomí, že jejich nejlepší lidé se stali tlumičem dysfunkční organizace. Berou na sebe chaos, hasí cizí chyby a nesou odpovědnost za problémy, které sami nezpůsobili.
Až do chvíle, kdy se zastaví.
Firma pak nepřijde jen o jednoho unaveného člověka. Přijde o důvěru ostatních. Všichni totiž viděli, co se stane, když podáváte nadstandardní výkon příliš dlouho.
Vyhoření jednotlivce často nezačíná nedostatkem odolnosti.
Začíná systémem, který si z obětavosti svých nejlepších lidí udělal standard.