Největší problém některých lidí ve firmách není nedostatek motivace. Je to přesvědčení, že bez motivace nemusí podávat výkon.
V praxi to poznáte velmi rychle.
Člověk má dobrý týden, je nadšený, přichází s nápady a všechno jde samo. Manažer si řekne: konečně máme tahouna.
Pak přijde horší období. Úkol je nudný. Výsledek není okamžitý. Nikdo netleská. Energie spadne.
A najednou se začnou posouvat termíny, mizí iniciativa a objevují se důvody, proč něco nejde.
Tohle není problém motivace. Je to problém disciplíny.
Ve firmách se často toleruje chování, které by u výsledků nikdy neprošlo. Výkon se začne měřit podle toho, jak se člověk zrovna cítí, místo podle toho, co má být hotové.
A přesně tady vzniká nebezpečný precedens.
Když vedení opakovaně přijímá „dnes na to nemám náladu“, tým se naučí, že standard není povinnost. Je to vyjednávací pozice.
Disciplína není dělat těžké věci tehdy, když jste namotivovaní. To zvládne skoro každý.
Disciplína se ukáže ve chvíli, kdy se vám nechce, nikdo vás nekontroluje a výsledek přijde až později.
Firma, která tohle neumí odlišit, si nevychovává samostatné lidi. Vychovává lidi závislé na náladě, kontrole a neustálém popohánění.
A to už není otázka osobního nastavení.
To je manažerský problém.
Protože kdo ve vašem týmu pracuje podle standardu a kdo podle nálady?