Nejhorší šéf není ten, který nezná všechny odpovědi. Je to ten, u kterého tým nikdy neví, co přijde zítra.
V jedné poradě je člověk klidný a rozhodný. O týden později reaguje podrážděně na stejnou věc. Jednou toleruje chybu, podruhé za ni někoho veřejně sejme. Jednomu člověku něco projde, jinému ne.
A pak se management diví, proč lidé přestávají mluvit.
Začne fungovat jednoduchý mechanismus. Lidé si přestanou hlídat práci a začnou si hlídat šéfa. Sledují jeho náladu, tón hlasu, reakce a momentální postoj. Neřeší, co je nejlepší pro firmu. Řeší, co je bezpečné říct.
Tohle není problém komunikace.
Je to problém psychologické stability prostředí.
Šéf nemusí být nejchytřejší člověk v místnosti. Nemusí mít vždy pravdu. Nemusí působit dokonale.
Ale jeho lidé musí vědět, že pravidla platí stejně i ve chvíli, kdy je pod tlakem. Že rozhodnutí nejsou výsledkem momentální nálady. A že nepříjemná informace nebude potrestána jen proto, že se špatně poslouchá.
Právě tady se láme důvěra.
Když lidé nevědí, co od vedení čekat, začnou se chránit. A tým, který se chrání před vlastním šéfem, už nikdy nebude podávat výkon na hranici svých možností.
Lidé od lídra nepotřebují dokonalost.
Potřebují vědět, na čem jsou.
A pokud to neví, není problém v jejich loajalitě. Je problém nahoře.