Lidé často neprokrastinují proto, že jsou líní. Prokrastinují proto, že nechtějí zjistit, co se stane, když úkol skutečně dokončí.
Ve firmách to poznáte velmi snadno. Člověk týdny odkládá rozhodnutí, neodešle důležitý návrh, pořád „ještě něco dopracovává“ nebo si bere další data, přestože jich má dost.
A management to často vyhodnotí jako slabý výkon.
Jenže někdy je skutečný problém úplně jinde.
Člověk ví, že výsledkem jeho práce může být kritika, odmítnutí, konflikt, ztráta kontroly nebo otázka, na kterou nebude znát odpověď. Dokud úkol nedokončí, stále má bezpečnou výmluvu: „Ještě na tom pracuji.“
To není lenost. To je obranné chování.
A čím tvrdší je prostředí, ve kterém se za chybu veřejně trestá a za přiznanou nejistotu se ztrácí autorita, tím více takového chování firma vyrábí.
Pak se divíme, proč lidé čekají na poslední chvíli, proč se rozhodnutí vlečou a proč jsou schopní strávit hodiny přípravou něčeho, co mělo být hotové za třicet minut.
Prokrastinace proto někdy není problém člověka.
Je to symptom prostředí, ve kterém je dokončení úkolu nebezpečnější než jeho odkládání.
A pokud chcete skutečně řešit výkon, možná nestačí ptát se, proč lidé nepracují.
Možná se musíte zeptat, čeho se bojí, když práci skutečně dokončí.