Manažer, který nevidí lidské vyčerpání, nebude mít za pár měsíců problém s výkonem. Bude mít problém s lidmi.
Ve firmách se vyčerpání často neobjeví jako velké varování. Přijde nenápadně.
Člověk přestane přicházet s nápady. Na poradách mluví méně. Přestane se hádat o věci, na kterých mu dřív záleželo. Začne dělat přesně to, co se po něm chce. Ne víc. Ne méně.
A management to někdy vyhodnotí jako stabilizaci.
Ve skutečnosti může jít o rezignaci.
Nejhorší fáze vyčerpání totiž nemusí být ta, kdy zaměstnanec říká, že už nemůže. Horší je chvíle, kdy to přestane říkat, protože pochopil, že se stejně nic nezmění.
Tady vstupuje do hry firemní psychologie. Lidé si velmi rychle spočítají, co je bezpečné říct nadřízenému. Pokud vidí, že slabost znamená nálepku problémového zaměstnance, začnou své skutečné rozpoložení skrývat.
Manažer pak dostává falešně pozitivní obraz týmu. Výsledky ještě vypadají dobře, absence nemusí být vysoká a nikdo otevřeně nekřičí.
Jenže uvnitř už odchází energie, iniciativa a vztah k firmě.
A jednoho dne přijde výpověď člověka, kterého vedení považovalo za stabilního.
To není personální překvapení. To je manažerské selhání včasného čtení reality.
Protože tým se nerozpadá až ve chvíli, kdy lidé odcházejí.
Rozpadá se mnohem dříve. Ve chvíli, kdy přestanou věřit, že má smysl mluvit.
Otázka tedy není, jestli váš tým ještě funguje.
Otázka je, jestli vám ještě říká pravdu.