Nejhorší manažer není ten, který neměří.
Je to ten, který začne řídit lidi podle toho, co dokáže změřit.
Ve firmách pak vzniká zvláštní absurdita.
Manažer začne sledovat počet schůzek, rychlost odpovědí, počet úkolů, využití kapacity, obrat, výkon jednotlivců nebo čas strávený na projektu.
Čísla rostou.
Report vypadá dobře.
A přesto se tým pomalu rozpadá.
Proč?
Protože lidé velmi rychle pochopí, co se ve firmě skutečně odměňuje.
Když měříte počet vyřízených požadavků, lidé začnou vyřizovat požadavky rychleji. Ne nutně lépe.
Když měříte počet uzavřených úkolů, začnou si vybírat úkoly, které se dobře uzavírají.
Když měříte vytíženost, člověk se naučí vypadat vytíženě.
A když měříte všechno, lidé přestanou přemýšlet, co je skutečně důležité. Začnou přemýšlet, co bude vidět v reportu.
To není problém zaměstnanců.
To je přímý důsledek manažerského systému.
Největší riziko přehnaného měření totiž není špatné číslo.
Je to dobré číslo, které vzniklo špatným chováním.
Důvěra, odvaha říct „tohle nefunguje“, ochota převzít odpovědnost nebo schopnost upozornit na problém se do tabulky zapisují velmi špatně.
Přesto často rozhodují o výsledku víc než deset KPI.
Manažer, který dokáže měřit všechno, ještě nemusí rozumět tomu, co řídí.
A někdy je nejnebezpečnější číslo právě to, které vypadá dokonale.