Největší problém některých schopných lidí není, že neumí rozhodovat. Problém je, že potřebují příliš dlouho dokazovat sami sobě, že mají právo rozhodnout.
Ve firmách to poznáte rychle.
Člověk má výsledky, rozumí práci a ostatní za ním chodí pro názor. Přesto na poradě několikrát přeformuluje vlastní myšlenku, než ji řekne nahlas. U důležitého rozhodnutí čeká na potvrzení. Když přijde prostor převzít odpovědnost, začne hledat důvody, proč ještě není správný okamžik.
Management to často vyhodnotí jako nedostatek leadershipu.
Jenže problém může být jinde.
Takový člověk si každé rozhodnutí interně přepočítává. Co když se spletu? Co když budu vypadat hloupě? Co když to někdo zpochybní? Co když tím ohrozím svou pozici?
A čím schopnější člověk je, tím přesvědčivější dokáže své pochybnosti racionalizovat.
Výsledkem není otevřená chyba. Výsledkem je opatrnost. Odkládání. Přenechávání prostoru méně schopným, ale sebejistějším lidem.
A to je pro firmu nebezpečná kombinace.
Protože organizace nakonec často neposlouchá toho, kdo má nejlepší úsudek. Poslouchá toho, kdo ho dokáže říct bez vnitřního vyjednávání.
Otázka tedy není jen, kolik talentu ve firmě máte.
Kolik talentu tam podle vás každý den ztrácíte jen proto, že jeho nositel nevěří vlastnímu úsudku?