Ve firmách se tomu ale říká jinak.
„Má vysoké standardy.“
„Je důkladný.“
„Chce odvést perfektní práci.“
A pak sledujete realitu.
Člověk třikrát přepracuje prezentaci, protože se bojí reakce vedení. Odkládá rozhodnutí, protože nechce nést odpovědnost za špatný výsledek. Kontroluje práci ostatních, protože nevěří, že něco může být dost dobré bez jeho zásahu.
Navenek vysoký výkon.
Uvnitř permanentní obava, že chyba bude znamenat selhání.
Problém je, že manažer často tento vzorec ještě odměňuje. Perfekcionista totiž působí spolehlivě. Neodmlouvá. Přidá si práci. Kontroluje detaily. Dodává výsledky.
Jenže účet přijde později.
Pomalejší rozhodování. Vyčerpaní lidé. Mikromanagement. Strach experimentovat. A kultura, ve které zaměstnanci raději nic neodevzdají, dokud si nejsou jistí, že je nikdo nezpochybní.
To už není vysoký standard.
To je draze placená úzkost převlečená za profesionalitu.
Dobré vedení proto nepoznáte podle toho, kolik lidí ve firmě dělá všechno dokonale.
Poznáte ho podle toho, zda lidé dokážou udělat dobrou práci bez strachu, že každá nedokonalost ohrozí jejich pozici.