Šéf, který se ozve jen tehdy, když něco hoří, není náročný. Je nepředvídatelný.
Ve firmách pak vzniká zvláštní režim. Lidé nepracují jen podle priorit. Pracují podle očekávané reakce šéfa.
Když je několik dní ticho, tým funguje. Jakmile přijde zpráva od vedení, všichni zbystří. Neřeší se jen obsah. Řeší se, co bude následovat.
„Proč píše?“
„Co se stalo?“
„Koho si zavolá?“
„Co zase nebude dobře?“
Postupně se mění chování lidí. Začnou si krýt záda. Informace posílají dřív, než jsou potřeba. Rozhodnutí odkládají, protože nikdo nechce být tím, kdo udělal krok bez souhlasu.
A vzniká kultura, ve které se chyba neřeší otevřeně. Hlavně se nesmí dostat k šéfovi jako první.
Tohle není disciplína. To je management postavený na napětí.
Nejhorší na tom je, že takový šéf často získá pocit, že má tým pod kontrolou. Ve skutečnosti má pod kontrolou především jeho strach z vlastní reakce.
Výkon může nějakou dobu vypadat dobře. Lidé zabírají. Hasí. Reagují. Jenže iniciativa mizí, důvěra se rozpadá a schopní lidé si začnou hledat prostředí, kde nemusí každý pracovní den čekat na další požár.
Šéf, který komunikuje pouze v krizi, nevytváří vysoké standardy.
Vytváří firmu, ve které se lidé bojí ticha.
A otázka zní: Chcete, aby váš tým pracoval dobře, nebo aby se vás bál?