Tým se nerozpadá ve velké krizi. Rozpadá se ve chvíli, kdy lidé přestanou věřit, že jejich slovo něco znamená.
Ve firmách se často řeší okamžik, kdy někdo podá výpověď, odejde klíčový člověk nebo se tým začne otevřeně hádat.
Jenže tehdy už bývá pozdě.
Předchází tomu měsíce drobných zklamání.
Slíbená změna, která nikdy nepřijde. Rozhodnutí, které se udělá bez lidí, přestože se jich přímo týká. Člověk, který opakovaně upozorňuje na problém, ale vedení ho začne vnímat jako „negativistu“.
A pak přijde ještě něco horšího.
Lidé přestanou říkat, co si skutečně myslí.
Ne proto, že by neměli názor. Ale protože pochopili, že otevřenost má pro ně vyšší cenu než mlčení.
Začnou si hlídat vlastní záda. Přestanou pomáhat mimo svůj rámec. Informace si nechávají pro sebe. Na poradách souhlasí a po nich si vysvětlují, proč to celé stejně nebude fungovat.
Zvenku tým pořád funguje.
Uvnitř už ale mizí důvěra.
A bez důvěry může firma nějakou dobu fungovat jen díky kontrole, tlaku a osobnímu výkonu jednotlivců. To není stabilní tým. To je skupina lidí, kteří si každý hlídají vlastní přežití.
Největší manažerská chyba proto není přehlédnout velkou krizi.
Je přehlížet malé zklamání, které se opakuje každý den.
Kolik takových zklamání už dnes ve vašem týmu považujete za „normální“?