Zaměstnance většinou nezlomí vysoké pracovní tempo. Zlomí je okamžik, kdy pochopí, že velká část jejich práce už nedává žádný smysl.
To není problém přetížení. To je problém vedení.
Ve firmách často vznikají procesy, které už nikdo neumí obhájit. Reporty, které nikdo nečte. Schůzky, na kterých se nic nerozhodne. Projekty, které se několikrát přejmenují, ale nikdy neskončí. Lidé to nějakou dobu tolerují. Pak ale přestanou věřit, že jejich práce má skutečný dopad.
Neodcházejí proto, že mají moc úkolů. Odcházejí proto, že mají pocit, že jejich energie mizí v systému, který neumí říct proč.
Manažeři si často myslí, že největším rizikem je odpor zaměstnanců. Ve skutečnosti je mnohem nebezpečnější tichá rezignace. Člověk přestane přemýšlet, přestane hledat lepší řešení a začne jen plnit zadání. Navenek funguje. Uvnitř už je ale dávno pryč.
A právě tehdy firma přichází o to nejcennější. Ne o pracovní sílu, ale o iniciativu, odvahu a zdravý úsudek lidí, které sama naučila nevěřit smyslu vlastní práce.
Největší náklad firmy nevzniká ve chvíli, kdy zaměstnanec odejde. Vzniká mnohem dříve – když ještě sedí u svého stolu, ale přestal věřit tomu, co každý den dělá. A to je okamžik, kterého si většina managementu vůbec nevšimne.