Nejhorší situace ve firmě někdy nevzniká tehdy, když lidé nemají na výběr. Vzniká tehdy, když mají možností příliš mnoho.
V praxi to vypadá nenápadně. Manažer otevře několik variant řešení, tým začne diskutovat, přibydou další návrhy, další scénáře a další „co kdyby“. Schůzka skončí bez rozhodnutí. Ne proto, že by nikdo nevěděl, co dělat. Ale protože nikdo nechce být ten, kdo zvolí špatnou možnost.
A tak se rozhodnutí odkládá.
Mezitím se problém zvětšuje, zákazník čeká, projekt stojí a lidé si začnou vytvářet vlastní vysvětlení. Někdo čeká na šéfa. Jiný na kolegu. Další na data, která už ve skutečnosti nic zásadního nezmění.
Přebytek možností totiž často nevytváří svobodu. Vytváří prostor pro alibismus.
Čím více cest vedení otevře, tím snadněji může každý tvrdit, že ještě není správný čas jednu z nich zvolit. Rozhodování se postupně mění v kolektivní únikovou strategii.
Silný manažer proto není člověk, který dokáže vymyslet deset variant.
Je to člověk, který pozná okamžik, kdy je potřeba přestat přemýšlet a jednu variantu prostě zvolit.
Protože firma většinou neprohrává kvůli tomu, že měla málo možností.
Prohrává ve chvíli, kdy má všechny možnosti otevřené — a žádné rozhodnutí.