Největší prokrastinátoři ve firmách často nejsou líní. Jen velmi dobře vědí, čemu se vyhýbají.
Viděl jsem lidi, kteří dokázali tři hodiny řešit nepodstatné detaily, jen aby nemuseli udělat jeden telefonát. Ne proto, že by nevěděli, co mají dělat. Věděli to přesně.
Problém byl jinde.
Ten telefonát mohl přinést odmítnutí. Rozhodnutí mohlo vyvolat konflikt. Prezentace mohla odhalit, že jejich projekt nikam nevede. A nepříjemný rozhovor s kolegou mohl narušit vztah, na kterém si zakládali.
Tak se úkol odloží.
Nejdřív „na později“. Potom „až bude víc času“. Nakonec se kolem něj vytvoří tolik administrativy, schůzek a zástupných aktivit, že samotný problém začne vypadat téměř neřešitelně.
A management to často vyhodnotí jako nedisciplinovanost.
To je pohodlné vysvětlení. A často úplně špatné.
Ve skutečnosti člověk někdy neodkládá práci. Odkládá okamžik, kdy bude muset něco cítit: nejistotu, stud, strach z odmítnutí, konflikt nebo odpovědnost za výsledek.
Jenže firma neplatí za to, že se zaměstnanec cítí dobře. Platí za rozhodnutí, která se udělají včas.
Když kultura dovolí lidem dlouhodobě utíkat před nepříjemnými emocemi, nevzniká bezpečné prostředí. Vzniká prostředí, kde se problémy elegantně přesouvají do budoucnosti.
A tam už bývají podstatně dražší.
Otázka tedy není, proč ten člověk úkol stále neudělal.
Otázka je: před čím se jeho nečinnost snaží ochránit?