Nejvíc nevyčerpává rozhodnutí. Nejvíc vyčerpává čekání na někoho, kdo je konečně udělá.
Ve firmách jsem opakovaně viděl stejný pattern. Problém je známý. Data jsou na stole. Lidé vědí, co je potřeba udělat. Přesto se nic nestane.
Rozjede se kolečko schůzek. Někdo chce další analýzu. Jiný potřebuje názor kolegy. Další čeká na souhlas vedení. Manažer nechce převzít riziko a ředitel nechce být ten, kdo rozhodnutí podepíše.
Navenek to vypadá jako pečlivé řízení. Ve skutečnosti se odpovědnost pomalu rozpouští mezi lidmi.
A právě tady vzniká neviditelné vyčerpání.
Člověk nemusí pracovat dvanáct hodin denně, aby byl vyčerpaný. Stačí, když každý den řeší stejné věci, které se nikam neposouvají. Musí znovu vysvětlovat svůj návrh, znovu obhajovat svůj názor a znovu čekat, jestli někdo konečně řekne ano nebo ne.
Časem přestane tlačit.
A to je pro firmu mnohem nebezpečnější než únava.
Protože když lidé zjistí, že rozhodnutí se stejně odkládají, přestanou přicházet s iniciativou. Ne proto, že by byli líní. Protože pochopili pravidla hry.
Rozhodovací paralýza proto není jen problém rychlosti řízení.
Je to způsob, jak firma postupně odnaučí schopné lidi rozhodovat.
A firma, která se bojí udělat špatné rozhodnutí, nakonec zaplatí mnohem víc za to, že neudělá žádné.