Největší problém ve firmách někdy není nedostatek schopných lidí. Je to jejich přesvědčení, že na svou pozici ještě nejsou dost dobří.
V praxi pak vzniká zvláštní situace.
Člověk, který má výsledky, zná procesy a dokáže převzít odpovědnost, na poradě raději řekne „nejsem si jistý“, zatímco kolega s poloviční kompetencí prezentuje svůj názor jako hotovou pravdu.
A management to může číst úplně špatně.
Opatrného člověka začne vnímat jako slabého. Sebejistého jako přirozeného lídra. Přestože realita výkonu může být přesně opačná.
Schopní lidé totiž často velmi dobře vidí, co neumějí. Vidí rizika, souvislosti, vlastní chyby i oblasti, ve kterých mají rezervy. Právě proto si někdy nevěří tam, kde by si méně kompetentní člověk věřil bez jediného zaváhání.
Problém nastává ve chvíli, kdy firma odměňuje hlavně sebejistý projev.
Pak se do rozhodovacích pozic nemusí dostávat ti nejlepší. Dostávají se tam ti, kteří nejlépe vypadají, když mluví.
A to je pro firmu drahá chyba.
Protože podceňovaný schopný člověk postupně přestane nabízet svůj názor. Přestane se hlásit o prostor. A nakonec může odejít tam, kde jeho hodnota nebude zaměňována za hlasitost.
Otázka tedy není, kdo v týmu působí nejsebevědoměji.
Otázka je, koho ve skutečnosti necháváte rozhodovat.