Sebedůvěru zaměstnance často nezničí šéf, který mu řekne, že něco pokazil. Zničí ji prostředí, ve kterém každý den sleduje, že někdo jiný je rychlejší, viditelnější, povyšovaný a „lepší“.
Ve firmách to začíná nenápadně.
Kolega dostane zajímavější projekt. Jiný člověk vystoupí na poradě a jeho nápad má okamžitě podporu. Někdo dostane povýšení, přestože podle týmu nemá výrazně lepší výsledky. A člověk, který ještě před rokem věřil svému úsudku, začne každé své rozhodnutí porovnávat s ostatními.
Pak se mění jeho chování.
Přestává riskovat. Méně mluví. Začne si hlídat, jak působí. Rozhodnutí odkládá, protože nechce vypadat hloupě. Místo práce začne sledovat vlastní pozici v hierarchii.
Tohle je pro firmu mnohem nebezpečnější než otevřená kritika.
Kritika může člověka přimět zlepšit výkon. Dlouhodobé srovnávání ho může naučit pochybovat o vlastní hodnotě.
A zaměstnanec, který nevěří vlastnímu úsudku, nepotřebuje další kontrolu. Potřebuje prostředí, ve kterém se může rozhodovat.
Protože firma, která neustále vytváří žebříčky vítězů a poražených, nakonec nezíská nejlepší výkon.
Získá nejlepší hráče v interní politice.
A to je zatraceně drahá forma neefektivity.
Otázka tedy není, jestli se lidé ve firmě porovnávají.
Otázka je, proč jim to firma každý den umožňuje.